Neznám nikoho, kdo má situaci v lesnictví za dobrou. Znám mnoho lidí, kteří si myslí opak. Za systémové nedostatky, které tomuto stavu významně přispívají, považuji (pořadí není důležité):

1. Slabá až neexistující koordinace na styku:

a. produkce dříví (MZe),

b. zužitkování dříví (MPO),

c. ochrana životního prostředí (MŽP),

d. zdanění a dotace (MF).

2. Ad hoc řízení lesnictví namísto řízení stojícího na informacích, na styku:

a. produkce dříví,

b. myslivost,

c. nedřevní funkce lesa,

d. dotace.

3. Nestabilní systém správy státních lesů vedoucí k nevyvážené, z podstaty nepředvídatelné distribuci příjmů z lesa. Nestabilita plodí nejistotu a v ní se klade na první místo snaha přežít, nikoli vytvářet perspektivní budoucnost. Díky dominanci státního vlastnictví lesů má nestabilita normativní dopad na celé lesnictví.

4. Legislativa, která odpovídá dřívějšímu centrálně řízenému státnímu lesnictví, na místo současnému decentralizovanému vlastnictví lesů. Hodně diktátu, málo podpory.

Uvedené nedostatky vedou

1. ke snížené schopnosti oboru

a. definovat, zdůvodňovat a prosazovat své zájmy (zajištění pracovních příležitostí v lesnictví za důstojných a perspektivních podmínek, podpora užití dřeva obecně, podpora domácího zpracování dřeva, …),

b. dobře reagovat ve střetech zájmů (pěstování dříví x myslivost, produkce dříví x ochrana životního prostředí, …),

c. dobře a včas reagovat na mimořádné jevy nebo události (hynutí smrku, dlouhodobá stagnace výnosů x růst nákladů, …),

2. k nespokojenosti dotčených.

Je jasné, že nic z uvedeného není černobílé. Nějak se ale začít musí. Nejlépe otevřenou diskusí o příčinách. Diskusí hledající řešení nikoli viníka. Lidé všech zájmových skupin potřebují perspektivu.

Radek Zádrapa, duben 2019